Každý rok je na našem letním táboře v mnoha směrech velice podobný. Právě proto je důležité vymyslet program tak, aby děti zažily vždy něco nového a hlavě aby je to bavilo. A to je jeden z našich hlavních cílů. A proto teď, když začínáme chystat nové téma a hry na příští rok, nabízíme ohlédnutí za tím letošním. Věříme, že účastníci tábora si společně s námi nostalgicky zavzpomínají.
Jakmile letos děti vstoupily do tábořiště, ocitly se za zdmi, které je měly chránit před děsivými a lidmi požírajícími titány. Ti se tu zničehonic před dávnými časy objevili a my jako zbytek lidstva jsme si postavili jedinou ochranu, která funguje – zeď. A díky tomu žijeme v poklidu. Alespoň tak by to znělo jako pohodových 12 dní na táboře. Jenže ono nikdy nebývá všechno tak růžové… S titány přišly nakonec velké komplikace, kterým musely děti čelit každým dnem.
Jako nezkušené skauty jsme je my, vedoucí, trénovali, aby se dokázali ubránit v těch nejtěžších chvílích. Hned první den při prohlídce okolí tábora, když jsme dorazili k poslední ze tří zdí, kterými jsme byli obehnáni, jsme zahlédli Kolosálního titána, který nám třetí zeď zbořil. A u nás začal boj o přežití a uchování si zbytku odvahy a důmyslu pro nadcházející hon za pravdou. Se správnou informací, že existují texty pradávného svitku, které odkrývají pravdu o tomto světě, se nám začalo hned lépe dýchat a my jsme se pustili do hledání.
Děti měly každý den připravený program, který je provázel příběhem i úkoly, které musely splnit, aby získávaly další část tajenky ze svitku. Během toho všeho se nám titáni nespočetněkrát připletli do cesty a věřte tomu nebo ne, občas s nimi byla i zábava. Když titána totiž polejete Omračovačem, přidá se dočasně na vaši stranu. Ve výsledku jsou to hodní tvorové. Bodejť by ne, když jsme po čase zjistili, že všichni titáni na světě byli dřív lidé. A tak jsme začali přemýšlet, jak je zachránit, ne zničit.
Tak různorodý tábor jen tak nikdo nezažije. Děti si vytváří vzpomínky při každé společné hře a letos jich bylo zase požehnaně. Když byla vedra, nemohli jsme se nabažit vodních her nebo rovnou koupání. Plno her bylo o fyzičce – děti unavily dost na to, že se jim ráno ani nechtělo vstávat a s pozdními nástupy přišlo opakující se nacvičování. Nejvíc se jim ale líbily hry, ve kterých figurovali titáni. Kromě toho, že jsme někdy titány trefovali municí z katapultu, byly i chvilky, kdy jsme s nimi zkusili tančit na muziku. To byla totiž další informace, kterou jsme se po čase dozvěděli – titáni se dají vyléčit skrz hudbu. Tímto způsobem se promění zpátky v člověka.
Všechny hry nás vedly k jedinému konci: musíme porazit Kolosálního titána, jedině tak osvobodíme i ostatní z jejich prokletí. Od těch her, při kterých děti skákaly na stromy a křečovitě je objímaly, aby je titán nesežral, přes hry, ve kterých nám přišli z budoucnosti pomoci vojáci, které vyčaroval pradávný šalamoun, až po hry, při kterých nám byl ku pomoci náš vlastní hodný titán, který nám pomáhal a radil a bez kterého bychom to celé nezvládli.
Skrz výběr namixované hudby ze všech oddílů a od vedoucích jsme Kolosálního titána oslabili natolik, že opustil svou lidskou schránku, a i přes pokusy nám utéct byl nakonec poražen a my jsme mohli žít zase v míru, klidu a pohodě.
Záměrně na táboře občas natáčíme, aby se děti mohly s videem ohlédnout zpět a připomenout si ty nezapomenutelné chvíle, které spolu jednou za rok zažívají a ke kterým se děti i my, vedoucí, s velkou radostí každý rok vracíme. Některé děti si už neumí letní prázdniny bez tábora představit a v některých směrech to utváří i jejich osobnost. A i přesto, že jsou na táboře poněkolikáté, vždycky se můžou naučit něčemu novému. Těšíme se zase za rok. My, vedoucí, na Pírkáči určitě budeme. A vy?
Jan Fischbeck
